Podzimní Grossvenediger

Na závěr sezóny to chtělo ještě nějaký kopec. Slovo dalo slovo při předávání cajků po výletu na Wildspitzi, a že teda pokud počasí dovolí tak za dva týdny, 1.října, ještě vyrazíme do Alp. Sestava: Šárka Svobodná, Petr a Majka Dlouzí, Ondra Pospíšil, Jakub Matějů. Kromě mě samí vyběhaní chrti orienťáci, to si příště sakra rozmyslím kam s nima jedu:) Počasí se opravdu vyvíjí na říjen dobře, skloňují se hory jako Mont Blanc a Piz Bernina. Nakonec kvůli časovým omezením vyrážíme na relativně blízký Grossvenediger. Majka je krátce před odjezdem skolena chorobou, takže jedeme ve čtyřech.

Grossvenediger

Klasicky po hektickém dni o půlnoci nakupujeme jídlo a vyrážíme směr Rozvadov, Mnichov, Kufstein, Kitzbuhel, Matrei, Hinterbichl. Tauern tunnelem za 10E vjíždíme do kouzelného rána. Mlhy se válí v širokém údolí kolem Matrei plném žloutnoucích stromů jak pozdim pomalu přebírá vládu. Všude okolo se tyčí Hohe Tauern- na východě masiv Grossglockneru, na východě o chlup nižší Grossvenediger. My mezitím bereme benzín do vařiče a liduprázdným barevným údolím dorážíme do Hinterbichlu (cca 1300m). Parkujeme u zástávky autobusu, snídáme, párkrát přebalujeme věci a vyrážíme kolem kamenného kostelíka vzhůru dolinou Dorfertal. Počasí je nádherné, ale kupící se mraky dávají tušit že nevydrží dlouho. Prvních 6km a 800 výškových metrů k chatě Johanishutte(cca 2100m) je po zpevněné cestě průjezdné osobním autem. Dolina je lemována hradbami mnohasetmetrových skalních stěn (a dvou mramorových lomů). Nikde nikdo. Po dvou hodinách výšlapu dorážíme na Johannishutte, cpeme se Dlouhých domácím chlebem, slunce mizí za mraky. Zároveň nás dohání oblačnost zdola-mraku se dneska asi nevyhneme.

Dolinou k Johanishutte

První chyba: mapy a průvodce zůstaly v autě. Naštěstí to máme celkem nakoukáno a navíc GPSku. Výstup na chatu Defreggerhaus nás celkem vyšťavuje: nějak jsme se spletli ve výšce a čekali jí už ve 2700, realita byla 2960m. Za nízké oblačnosti, mizerné viditelnosti a mírného sněžení dorážíme na Defreggerhaus. Teda-orienťáci doráží, já se spíš plazím. Naštěstí winterraum je parádní klasika, s kamny a dvoupatrovým letištěm, co víc si můžeme přát. Roztápíme to, hrnce plníme sněhem a blaženě usínáme na doplnění deficitu z noční jízdy. Večer rozpouštíme hektolitry sněhu a cpeme se kilem špaget. Rozhodnutí zní: pokud budou ráno na obloze hvězdičky, balíme všechno a uděláme přechod na Neue Prager Hutte. Pokud bude viditelnost horší, jdeme jen nalehko na vrchol. Byly hvězdičky.

Ranní odchod z Defreggerhausu

Při odchodu ještě řešíme nekompatibilitu archaických maček (ke změně velikosti je třeba klíč a šroubovák). Chyba a poučení číslo dvě: vždy si ještě doma zkontrolujte že půjčené/vrácené mačky sedí na vaše boty. Vůbec ten celý ranní odchod nejde moc po másle, takže vyrážíme až v 7 za červánkového svítání. Naštěstí to na vrchol  nemá být daleko, nějaké 3 hodiny v letních podmínkách. My už máme podmínky víceméně zimní: sníh už od chaty, prošlapávání zaváté stopy, zapadané trhliny. Vybíháme na hřebínek 30min. nad chatou, sestupujeme k ledovci, navazujeme se a vyrážíme dlouhým traverzem k jihu na sedlo-plošinu Rainertorl. Nahoře se definitivně kazí počasí a viditelnost klesá na 20m. Orienťáci prošlapávají 40cm sněhem směrem k hřebínku Venedigeru. Zbytečně haluzíme v prudším terénu a odtrháváme návěj-15cm vrstva se naštěstí sveze pouhých pár metrů. Bereme to jako varování ohledně nestability nového sněhu-nahoře na hřebínku totiž končí legrace, protože svézt se s odtrhem dolů do skal-to by skončilo zle. Snažíme se tedy držet úplně na jeho vrcholu, aby nebylo kam ujíždět. Za pár minut už lezeme na vrcholový kříž. Viditelnost 15m. V těchto podmínkách nepřipadá sestup jinou cestou v úvahu-budeme rádi za zbytky našich stop.

Ondra na vrcholovém kříži

Na sestupu se jako přízrak se z mraku vynořuje dvojka rakouských borců, za nimi další trojice. Od včerejšího rána první živá duše co potkáváme. Trojice nakonec na vrchol nedošla. Po sestupu k chatě dáváme megapolívku hrnečku vař z nejrůznějších instantních pokrmů co máme. Sestupujeme k Johanishutte, drobné sněžení se s ubývající výškou mění na mrholení, po horách se válí peřiny mraků a krajina má těžký, vlhký, podzimní ráz. Od Johanishutte už je to jen šestikilometrový porod po rovné cestě. Máme toho docela dost. K autu dorážíme kolem šesté, koupeme se za deště v ledové řece, u kostela strašně nenápadně čepujeme vodu ze zahradní hadice právě když hlasitým zvonem svolávají lidi na sobotní večerní mši. A hledáme místo na spaní. To nakonec nacházíme v dolní části údolí u Matrei, u kraví pastviny, stany schované za stromy, ideální. Večer vyváříme kuskus a čaje, žereme co se dá a konečně uléháme. Ráno je nádherné-mlhy v údolí rychle rozpouští den, vrcholky hor ozářené podzimním sluncem. Ranní kafíčko na benzínovém vařiči, zbytky vánočky a makovce a pálíme to domů.

Ranní krávy a mlhy u Matrei

Po cestě ještě stavíme, fotíme sluncem zalitý vrchol Grossvenedigeru. Jo, jo, být tam o den později.. Ale nakonec jsme rádi že jsme si s kopcem zabojovali o den dříve, rozhodně to tak mělo větší hodnotu.. A Mont Blanc příště!