Švýcarská trojka nad Konkordiaplatzem (Aletchgletcher), při výstupu hřebenem na Aletschhorn
Aletschorn a Aletschgletcher se geograficky nachází na území Bernských Alp, za známou hradbou tří vrcholů Jungfrau, Mnich a Eiger. Územně ale patří do kantonu Valais (jako Zermatt a spol.), z této jižní strany, z údolí kolem měst Sion a Visp, se také na túru nastupuje.
Zleva Jungfrau, Monch, Eiger, Honza
V pátek ráno balíme s Janou batohy i tašky (táhnu všechny svoje outdoorový cajky, kdyby po sestupu ještě došlo na lezení někde po cestě ve Švajcu) a přes CERGE (odevzdat do svítání psaný úkol) a nám. Kinských (Alpenverein) to všechno neskutečným vedrem táhneme do Dejvic. Tam nakládáme oranžového Punťu, nabíráme Honzu kterej taky táhne všechno co má včetně kytary na zpestření dálniční nudy. Chceme být co nejdřív z Prahy, nákup odflákneme (aj aj, ale aspoň toho moc nemusíme táhnout nahoru) a smažíme na Plzeň, Rozvadov, Regensburg, Muenchen, Bregenz (přestávka a zevl u Bodensee), Vaduz (divný Lichtenštějnsko), Chur a se setměním začínám kroutit volantem do serpentin směrem na Oberalppass, dolu do údolí Andermattu, a znova nahoru na klasický Furkapass a někdy před druhou dorážíme do Fiesche, prasíme špatnou odbočku někam nahoru do lesů, což obracíme v náš prospěch a proměnujeme ve slušný nocleh na odpočívadle u kaple.
Ráno nás bud´sluníčko a nedočkavý Honza. Dorážíme do Fiesche, parkujeme počesku zadarmo vpravo za železničním přejezdem, přebalujeme, a nahoru vyjíždíme až druhou lanovkou v 8:30 (bratru 27 CHF za zpáteční jízdu). Nahoře vyrážíme rovnou za nosem a až po 250ti nastoupaných metrech si uvědomujeme že špatně. Nejsnazší cesta vede jednoduše zpátky dolu po našich stopách (ještě že jsme se to nesnažili "krosovat" nějakým traverzem), ztracená hodinka a příjemné rozehřání na úvod. Správná cesta je napodruhé opravdu evidentní že i slepý by to trefil.
Před nástupem na Aletschgletcher
Následuje pohodová procházka na Marjelensee, kam se doráží 1km dlouhým studeným tunelem, pro pěší, který šetří 300m převýšení. Poslední bouda Gletcherstube a po pauze sestupujeme k obřímu Aletschgletcheru. Cestopisy říkají, že se to má jít nějak cik-cak, nejdřív hodně doleva a pak přes. Moc nevíme jak je to myšleno, až guide se skupinou nám radí kudy na led a jak zhruba dál. Jdeme jinou variantou podle jeho doporučení-nejdřív doprava a přes ledovec, pak doleva k údolí Mittelaletchgletcheru a sestup z ledovce. Vůbec si nejsme jistí kudy, terén začíná být členitější a rozbrázděný mocnými trhlinami, dostáváme se na uzoučké hřebínky, a najednou mi z jednoho z nich padá můj milovaný pentax dolu do trhliny. Shit. Klid a zjistit jestli třeba by nešel zachránit. Sestupujem kousek dolu z ledového hřebínku, do trhlinatého ledového údolíčka, dál dolu k trhlinám. Vrtáme šrouby, vydatná sprcha z tajícího ledovce mi promáčí oblečení, nořim se hlouběji co to jde, pak už to nejde, je to moc úzký, ale pentaxe dole vidím! tak rozmotat 6m prusík, navázat cepín jako hák a jde se rybařit. Neskutečné štěstí! Po pár minutách ho vítězně tahám visícího na lopatce cepoše. Nasáklej naskrz vodou z tajícího ledovce, já i foťák. Věděl jsem proč si pořizuju nerozbitný a waterproof... Vracíme se k Janě, ale furt nevíme jak dál, haluzíme předčasný sestup, který ale končí v příkrých skalách. Trochu o držku. Znova nandat mačky, navázat se a znova na led, prokličkovat dolů po ledu a už jsme konečně správně u výstupu z ledovce-vpravo od ledové jeskyně kam vtéká řeka z postranního údolí Mittelaletchgletcheru, kterým nyní musíme vystoupit nahoru.
Nástup na ledovec
Bohužel už jsme nechali dost sil a času na ledovci, tak začínám propadat trudnomyslnosti. Má to být ještě sakra daleko. Metelíme po suti, občas trefíme cestu značenou mužíky, občas jí ztratíme. Má se jít směrem k mohyle z kamení, tu vidíme, dáváme u ní rest. Jsme už dost hotoví a to nejhorší z výstupu na Mittelaletch bivak nás ještě čeká. Zbytečně vyrážíme po suti vlevo, když to jde krásně rovně/vpravo po tvrdém ledu Mittelaletchgletcheru. To zjišťujeme ale až po další hodině pachtění. Už toho mám víc než dost, vedení a prošlapávání se nadobro ujímá Honza za což jsem neskutečně vděčný. Táhne nás pod 300m vodopád nad kterým se tyčí bivak. Nějak prasíme kolem po sněhových polích a sypající se suti, nahoru a dolu (spíš nahoru) po šutrech a ledu. Cesta ani jednoznačný směr neexistuje, peklo. Dorážíme k hornímu sněhovému poli pod závěrečnými skálemi, nad kterými je bivak, dáváme restík a já ve vyčerpané demenci podruhé ztrácím foťák. To si uvědomuju až po skalně-sněhovém výstupu potokem "direkt" na bivak. Ani si nejsem jistý že jsem ho nechal tam kde jsem ho nechal. Rozhodujeme že následující den bude rest.
O bivak (13 postelí) se dělíme s 6ti Italy, kteří brzo po půnoci sebemrskačsky vyrážejí k vrcholu. Ráno spíme dosyta, snídáme a s Honzou sestupujeme pro pentaxe. Je tam!!! Radost velká tento výlet již podruhé, výšlap 200m zpátky jde jako po másle. Zbytek dne proválíme. Krátíme čas různými radovánkami jako stavbou domina a pozorováním Kavčat žeroucích hovna z latríny. Jana se válí na sluníčku, měla mi být podezřelá věta "tam u zdi to strašně paří, tady nahoře hezky pofukuje větřík" samozřejmě nahoře to pařilo taky a je z toho solidní úpal. K večeru Jana leží a moc dobře jí není.Dorážejí Švýcaři s guidem, který jim neskutečně vyvařuje. Závidíme a žereme po nich zbytky. Naše zásoby jsou spíše tenké a pečlivě plánujeme každé sousto.
Svítání v sedle Aletschjoch
Ráno vstáváme po 3.hodině spolu se švýcary, Jana zůstává s úpalem v posteli. Vyrážíme před 4tou a mašírujeme do sedla. Po ztvrdlém sněhu to jde obstojně, takže s jednou přestávkou jsme v 6 hodin v sedle akorát na východ slunce. Paráda! Čaj a flinta a vyrážíme na první hřebínek. Je ostrý ale ne zas moc, takže ho celkem bez obtíží přecházíme a začínáme stoupat širokým svahem na předvrchol. Je dobře, počasí nádherné, výhledy boží, ani nám neni moc blbě z výšky a tak dokonce i kecáme o blbostech. To ale končí jakmile svah nabírá sklon, blížíme se k hranici 4000m, ve výlezu obě ruce ve sněhu a velice příkrým sněhem s občasným škrábáním mačkou o šutr nahoru. Naštěstí není moc kam padat. Sníh bředne ale už jsme na předvrcholu, kousek dolu do sedlíčka a jediné co nám zbývá je závěrečný exponovaný hřebínek cca 150 výškových metrů.
Hřebínky směrem k vrcholu
Dáváme sváču, do jednoho batohu berem pár věcí, druhý necháváme dole a jdem to "domlasknout". Švýcaři se drží asi 30minut za námi. Hřebínek je zpočátku nevinný, moc pěkný sněhový ale zničeho nic prásk zužuje se a skalnatí. Tady končí stopy po kterých jsme šli - že by to italové včera nedokončili? Trochu nás to překvapilo, čekali jsme už pohodu, tak průběžně jistíme, jezdíme na hřebínku jak na koni, oplácáváme ho a po několika desítkách metrů jsme z toho venku a před námi jen vrchol. Jsme tam, někdy kolem 10.hodiny. Paráda, užíváme, počasí je nádherné a i ten závěrečný hřebínek dodal výstupu nějakou lezeckou hodnotu.
Exponovaná část
Čekáme až dorazí Švýcaři protože na hřebínku bychom se těžko vyhýbali. Za chvíli jsou tu, navzájem se fotíme. Švýcerskej guide říká "good work" a děkuje za prošlápnutí stopy, přeje hodně štěstí a začínáme sestupovat. Dolu to jde celkem snadno. Hřebínek zpátky průběžně odjistíme zase dvěma obhozy, pod ním dopíjíme většinu vody, je vedro a jdeme do triček. Sestup jde jak po másle až k dolnímu hřebínku před sedlem. Ten se stává sněhovou noční můrou, nestabilní mokrý firn který se boří a člověk v tom dost plave, na ostrém hřebínku nic moc, na obě strany dolu stometrové skály. Nějak se tim doplácáme do sedla a následuje porod-600m sestup po koule v mokrém firnu. Naštěstí už to není tolik objektivně nebezpečné, jen v dolní části pozor na trhliny v místě kde ledovec padá prudším svahem k bivaku. Podoben zdechlině šneka dolézám za honzou na bivak. Jana nás vítá čerstvým čajem. Hoďku voraz (pokus o spánek), sbalit všechno a valíme pekelnou výhní dál dolů vstříc Aletschgletcheru. Sestupovou cestu volíme již mnohem moudřeji, kulíme to dolu po Mittelaletchgletcheru, u mohyly sundaváme železa a nacházíme mužíkovou cestu. Pohání nás zejména kupící se oblačnost nad Wallisem, bojíme se aby nás nezastihla bouřka na ledovci. Cesta je plná volných šutrů obřích rozměrů, které občas přiletí shora z hory nebo je přinese ledovec. Jsou neusazené, takže lidská váha stačí aby rozpohybovala i tunové kolosy. Na něčem takovém vrávorá Jana, naštěstí to končí jen škrábanci.
Sestup z bivaku, v pozadí Aletschhorn
Na začátku Aletchgletcheru nandavéme železa, navazujeme a zahajujeme traverz, tentokrát snad už správně, nejdříve přez a potom doleva podél skal. Zabírá to čas, ale Honza nás nakonec dovádí až na dálnici úplně při druhé straně ledovce, kde podle plánu mašírujeme zpátky pod skálami (severním směrem) skoro po rovince k původnímu nástupu. Vyzkoušeli jsme obě cesty (severní i jižní variantu přechodu), každá má něco do sebe. Severní je přímější, ale je snazší se ztratit v séracích a trhlinách, natožpak se třeba pokoušet slejzat z ledovce dřív (jako jsme se snažili my). Jižní je objektivně bezpečnější (pokud nejde o čas), ale je třeba zkousnout že se jde nejdřív půl hodiny tam a pak zase zpátky obřím cik-cakem. Taky tam není úplně jednoznačný moment kde se odpoutat od skal a vyrazit napříč ledovcem.
Jsme z toho venku! Vláčím se ještě nekonečných 150m výšlapu na Gletcherstube (a dolu to šlo tak rychle!), kde nám slovenská obsluha sděluje že lanovka dneska večer dolu nepojede. Aj aj. Prej jen v sezóně červenec-srpen. A o víkendech. Bohužel ani jedno z toho už/ještě není. Koketujeme se sestupem po svých, ale nejdřív vyrážíme na Fiecheralp k horní stanici, třeba přece. Samozřejmě že ne, tak v tom mrtvém místě hledáme levné ubytování. Opilý typan z ubytovny plné teenage švýcarských děvčat nakonec nachází volný pokoj v suterénu a ubytovává nás za slušných 35CHF i s parádní snídaní jen pro nás. Ranní výhledy z pokoje i jídelny jsou super, a co teprv sprcha a povlečení...balzám na opruzenou prdel horolezcovu!
Sjíždíme lanovkou do Fiesche k autu, nádhera. Převlékáme spodky, žerem zbytky a vyrážíme na cestu zpátky kterou si pořádně užíváme: zevl a lunch v Andermattu, doutníček ve Furkapassu, parádní boulder v Oberalppassu, nákup a požer v Churu...Až je mi z toho trochu unaveno za tím volantem tak to po koupeli u Bodensee v Bregenz bere Jana a na jistotu nás provádí západním německem, zpátky jí to beru až za Mnichovem na dojezd.
Boulder v Oberalppassu
Tentokrát se to vážně vydařilo, díky!
fotky na horske.rajce.cz
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat